100letý alabastrový svatební dort

Mnoho světoznámých staveb v letošním roce oslavilo svá kulatá jubilea. Patří mezi ně např. versailleský Zrcadlový sál „Galerie des Glaces“ (1684), Jenský most „Pont d'Iéna“ (1814), kostel Sv. Alfege v Greenwichi (1714). V neposlední řadě je letošním jubilantem i pařížský „alabastrový svatební dort“, který v letošním roce oslavil krásných 100 let od svého dokončení.

 

Zmiňovaným 83 metrů vysokým „alabastrovým svatebním dortem“ není nic jiného než proslulá bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nebo chceme-li v originále Basilique du Sacré-Cœur v pařížské čtvrti Montmartre. Autorem jednoho z monumentu města nad Seinou je francouzský architekt Paul Abadie (1812–1884).

 

Stavbu katolického kostela na vrcholku Montmartru, nejvyšším bodě Paříže, odhlasovalo Národní shromáždění v roce 1873. Finance na stavbu měly pocházet z veřejných sbírek. Ještě toho roku se konalo výběrové řízení na post architekta stavby. Požadavek zněl: katolický kostel s kryptou a monumentální sochou stojící před stavbou, to vše mělo stát 7 milionů franků. Zájem architektů byl obrovský, sešlo se celkem 78 projektů, účastnilo se dokonce i šest nositelů stipendia Prix de Rome.

-

Paul Abadie, bazilika Sacré-Coeur, 1875-1914, Paříž. Foto: archiv autora.

Zvítězil návrh Paula Abadieho, jež byl ostrým kontrastem ke středověké gotické katedrále Notre Dame, na rozdíl od ní byl inspirován stavbami, jako jsou Hagia Sofia v Istanbulu, Bazilikou svatého Marka v Benátkách nebo neobarokní stavbou opery Garnier. Orientalizující podoba montmarterské baziliky, známá jako byzantsko-románský styl, je často terčem kritiky a posměšně jí říkají „alabastrový svatební dort“, nebo dílo cukráře, který se dosyta „vyřádil“ se šlehačkou. Kromě byzantsko-románského stylu je možné na stavbě najít i prvky renesance a maorského stylu.

 

 „Souznění mezi kulturou islámu a křesťanství.“

Stavební práce na Mountmartru vypukly v roce 1875. V 33 metrové hloubce byly vykopány základy na pilíře, bez kterých by se bazilika doslova utopila v půdě. Bezprostředně po zajištění základů započaly další stavební práce, o tři roky později se začalo pracovat na kryptě. Na exteriér byl použit travertin "Château-Landon", který pochází z lomu v Souppes-sur-Loing v Seine-et-Marne. Je známý především vybělováním při kontaktu s vodou. Proto čím je počasí v Paříží deštivější, tím je bazilika bělejší. Možná i proto si vysloužila svérázné pojmenování „alabastrový svatební dort“. V roce 1914 byla instalována dokonce i zvonice s 19 tunovým zvonem Savoyarde, ale přípravy slavnostního vysvěcení přerušil počátek 1. světové války. Svěcení se uskutečnilo až 16. října 1919.

Noční panorama Paříže s osvícenou bazilikou. Foto: archiv autora.

Noční panorama Paříže s nasvícenou bazilikou. Foto: archiv autora.

Práce v interiéru pokračovaly i po vysvěcení. Monumentální mozaiky s motivem Ježíše Krista byly instalovány v letech 1900–1922, vitráže s motivem sv. Ludvíka z let 1903–1920 vzaly za své při bombardování v roce 1944 a o dva roky později byly nahrazeny novými. Varhany jsou dílem Aristida Cavaillé-Colla. Romano-byzantský styl spolu s černými detaily v interiéru dodává stavbě na atmosféře harmonie a míru. Architektonické detaily a světlo „nutí“ diváka zaměřit jeho pozornost k apsidě s oltářem zasvěceným sv. Radegundovi.

 

Dnes je vrcholek v pařížské čtvrti Mountmartre s „bílým orientalizujícím svatostánkem“ jedním z nejnavštěvovanějších míst Paříže. Lidé tuto baziliku buď milují, nebo nesnáší. To bude pravděpodobně důvod, proč je tato orientální oáza země galského kohouta každoročně navštěvována tisíci turisty z celého světa. Můžeme jen doufat, že oslaví ještě nejmíň dalších 100 let, minulý rok se totiž jeden z kandidátů na post pařížského starosty netajil myšlenkou, že by baziliku v případě, že volby vyhraje, nejraději zboural, označil ji za symbol "konzervativní morálky". Svými výroky kontroverzní politik Ian Brossat nakonec ve volbách nezvítězil. Od letošního března je novou starostkou Paříže Anne Hidalgo a tak se zdá, že budoucnost „orientalizujícího šlehačkového dortu“ je růžová.

 

Autor: Martina Neoralová

0

Přidat komentář

Upozornit na
avatar
wpDiscuz