Jiří Pelcl – “Největší brzdou je obvykle člověk sám”

Tento měsíc Vám přinášíme úplně první rozhovor v novém akademickým roce. Tentokrát s někdejším rektorem pražské VŠUP a vedoucím tamního ateliéru designu, nábytku a interiéru – prof. ak. arch. Jiřím Pelclem dr. h. c., jedním z našich nejlepších průmyslových designérů.

 

Pocházíte z Postřelmova, který je součástí hanáckého regionu. Vracíte se často do rodného kraje a Olomouce?

Do Postřelmova se už nevracím, rodinný dům jsme již dávno prodali a nikdo z rodiny tam už nežije. Jezdím ale často do Olomouce, kde mám spoustu přátel (i mezi umělci) a bývalé spolužáky ze střední (UMPRUM v Brně).

 

Co bylo podle Vás mezníkem, od kterého jste věděl, že chcete být umělcem? Pamatujete si Váš úplně první designérský počin?

Ještě na základní škole jsme měli úžasného kantora na výtvarnou výchovu, jmenoval se Josef Lubič, a ten ve mě probudil nadšení pro umění. Jako každý kluk na venkově jsem vyráběl praky, luky a různé samostříly, ale můj první skutečný designérský počin byla nástěnná lampa se skládaným papírovým stínidlem.

J Pelcl-06

 

Jste známým designérem, držitelem mnoha ocenění, profesorem a vedoucím ateliéru designu nábytku a interiéru na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP), majitel úspěšného ateliéru, autorem několika knih o průmyslovém designu, přednášíte u nás i v zahraničí. Které z těchto polí působnosti je Vám momentálně nejbližší?

Já jsem nejraději ve svém ateliéru, kde mohu přemýšlet o nových věcech a projektech. A nejlepší je to v sobotu, kdy tam nejsou kolegové, nezvoní telefony, nechodí návštěvy a maily ochabnou. V takových chvílích při práci mě napadne, že by bylo bezva napsat knížku o něčem, čemu rozumím a podělit se o to s ostatními. Upřímně řečeno, žádný spisovatel nejsem, píšu příliš věcně, protože nemám rád rozvláčné řeči. Vždycky si říkám: „Proboha, kdo má dnes čas číst dlouhé litanie?“ Takže píšu suchopárně.

Snažím se, jako v mé předposlední knize DESIGN – Od myšlenky k realizaci, přiblížit proces navrhování produktů z praktické stránky – jak se to skutečně dělá. Dnes vychází spousta populárně naučných publikací, kde se člověk vlastně nedoví to, co potřebuje. Autoři obvykle omílají obecné, neškodné poučky, říkám tomu – teorie od psacího stolu. Tohle nechci, a doufám, že můj „suchopár“ je lepší. Možná se mýlím a jsem stejný srab jako ti ostatní.

 

Můžete našim čtenářům přiblížit Vaši tvorbu a Váš pohled na český průmyslový design?

Svoji tvorbu nechci verbálně popisovat, je možné se podívat na web stránky atd.

A český design? To je na delší povídání. Nejlepší design je zpravidla v zemích, kde sídlí významní výrobci a silné firmy s distribucí po celém světě. U nás bohužel takové firmy nejsou, noví Baťové se nějak neobjevují. Naši výrobci nejsou v globálním měřítku významní, a tedy i čeští designéři nejsou ve světě příliš známí. Prosadit se u velkých zahraničních firem je obtížné. Firmy raději vsadí na ruského designéra, který se pohybuje na území velkého trhu, než na Čecha. Ale budoucnost vidím optimisticky, rodí se u nás spousta mladých, talentovaných designérů a věřím, že úroveň oboru pozvednou a sklidí úspěch i ve světě.

 

Prohlásil jste, že se nespecializujete, protože nechcete. Vaše rozmanitá tvorba je tím opravdu nejlepším důkazem – najdeme v ní od souprav ze skla a porcelánu až po nábytek a interiéry. Je něco, co Vám ve Vaší bohaté tvorbě chybí a rád byste to v budoucnu „napravil“?

Vyrábí se spoustu produktů pro stolování, které jsem navrhoval, převážně ze skla a porcelánu. Aby stůl působil kompletně, musím ještě vymyslet design příborů a univerzální stahovací židli. Židle, to je vždycky velká výzva a pár krásných rodinných domů…

 

 

Jak jste se od studia architektury dostal k průmyslovému designu?

Na vysoké škole v Praze jsem studoval v ateliéru architektury u vynikajícího scénografa Josefa Svobody. Vždy jsem ale tíhnul ke světu předmětů, vzorem mi byl pedagog Ladislav Vrátník, který mě pro design nadchnul.

 

Společně s několika dalšími designéry a architekty jste byl jedním ze zakládajících členů postmodernistické skupiny Atika (1987–1992), v devadesátých letech jste působil jako umělecký ředitel v pražské galerii Genia loci. Jak na tuto éru po letech vzpomínáte?

Doba s Atikou byla úžasná, vystavovali jsme více v zahraničí než doma a naše práce měla velký ohlas, často i negativní.

Galerie Genia Loci byla vůbec první galerií specializovanou na design u nás. Baví mě projekty, které jsou nové a průkopnické, takové ovlivní i okolí.

Před 20 lety jsem začal navrhovat ve skle a porcelánu, nebylo tehdy vůbec obvyklé, aby se architekt a designér pletl do jiného oboru a narušoval cechovní sklářské klany. Na druhou stanu nyní je zcela běžné pracovat s různými materiály. A to je dobře.

 

Různí lidé sbírají různé věci. Vy holdujete sběru visacích zámků a Vaše sbírka je snad dokonce mezinárodní. Jak jste se k této poněkud kuriózní zálibě dostal?

Ale to ne, nejsem vůbec náruživý sběratel. Faktem je, že mám rád bleší trhy a kdykoliv jsem v cizině, tak je navštěvuji. Kupuji hlavně obyčejné věci, zkoumám logiku designu a materiálu ve vztahu k funkci. Je zajímavé, jak je řešen tak obyčejný předmět, jako je visací zámek v různých zemích.

Kupuji různé věci, většinou jen proto, že se mi tvarově líbí. Mnohdy doufám, že mou radost budou sdílet i ostatní. Koupil jsem například krásný lodní šroub na „blešáku“ v anglickém Brightonu, přivezl ho jako dárek ženě, radost obdarované se však nekonala.

 

Ve Vašich studentech vychováváte další generaci nadějí českého průmyslového designu, ale možná i vlastní konkurenci. Jak moc je pro Vás práce se studenty důležitá? Jsou pro Vás třeba inspirací?

Samozřejmě že vychovávám svou vlastní konkurenci, ale mám z toho radost. Pedagog, který se obává mladé konkurence, nemá na škole co dělat. Tento konkurenční vztah se může objevit zejména u příliš mladých pedagogů, kteří nemají dostatečný věkový odstup vůči svým studentům. Ale nechci poučovat, každý pedagog je jiný. Studenti jsou pro mě inspirující spíše způsobem myšlení a vnímáním současnosti, než svými výtvarnými díly. Dovedou člověka také dost „vysát.“

bohemia-cobalt-03

bohemia-cobalt-01

 

Jste laureátem několika prestižních ocenění, díky kterým Vás zná i širší veřejnost. Musí to být určitě radost navrhovat s pocitem, že svoji práci děláte dobře a je lidmi oceňována. Jak moc Vám „pomáhají“ tato ocenění ve Vašem povolání?

Ocenění práce je vždy povzbuzující. Ale my, Češi a Moravané neradi respektujeme výrazné individuality a jejich výkony. Jsme podezíraví, za vším vidíme něco. Takže po získání ocenění žádné záplavy zakázek nehrozí.

Velké uspokojení z práce jsem však zažil v roce 2006, když jsem dostal cenu Design Form ve Frankfurtu a následující den mi v letadle do Londýna přišla SMS, že jsem dostal také Národní cenu za design ČR.

Zároveň mě potěší, když dostanu mail od neznámé paní z Buenos Aires, že se jí moje sklenice na víno líbí a moc ráda z nich pije.

bohemia-cobalt-02

⇑ Novodobý cibulový porcelán Bohemia cobalt. Zdroj: prof. Jiří Pelcl.

 

 

Jaký design Vás baví nejvíce?

Nejraději navrhuji věci, kterých se člověk dotýká a bezprostředně je používá – nábytek, sklo porcelán, svítidla, etc. A také, jak jsem již zmínil, rodinné domy.

Nenavrhuji design strojů, ty jsou krásné samy o sobě, a zákazníka zajímají především technické parametry a ne nějaká kapotáž od designéra. Ale navrhuji produkty, které tyto stroje vyrábějí. Fascinují mě například automatické linky na výrobu skla, jsou to obrovské pekelné stroje, a když chrlí krásné věci, tak je to radost.

Poměrně nedávno jste křtil Vaši nejnovější knihu 1989 Diskuse 2014. Jaké jsou na ni ohlasy? Plánujte už další a kolik knih už máte na svém „kontě“?

Toto je poněkud zvláštní publikace, jedná se v podstatě o časosběrný dokument, který mapuje názory architektů a designérů v odstupu 25 let. V roce 1988 jsem vyzval 22 autorů k vyjádření svých názorů a ty byly vydány v samizdatové formě. Iniciátorem této publikace však byla Iva Knobloch, kurátorka Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Já osobně jsem zastával názor, že to nikoho moc zajímat nebude, ale mýlil jsem se.

Dosud jsem zpracoval tři publikace, a pokud bych přemýšlel o další, bylo by to opět o designu, avšak pro děti. To by mělo větší smysl.

Jaký je váš pracovní režim a na jakém úkolu nyní pracujete?

Začínám v ateliéru kolem v osmé a pracuji denně asi 12 a více hodin. Nevím, jestli je to moc nebo málo, prostě to tak mám a nestěžuji si.

Právě jsme dokončili realizaci dvou rozměrných objektů ve Světě techniky v Ostravě. Jedná se o edukativní centrum pro děti a mládež a sídlí v novém objektu od architekta Pleskota. Pro mě to byla velká výzva. Můj nejmenší design předmětu měří několik centimetrů, tyto objekty jsou naopak 12 m vysoké, jako dvoupatrové domy. Jedná se o abstrahovanou skulpturu stromu s vyhlídkovou terasou a o expozici vesmíru, která se nachází v obrovském kovovém válci s otáčejícím se globem uvnitř. Přijďte se podívat, zahájení provozu bylo 25. září 2014.

 

Ve vašem ateliéru máte údajně růžovou podlahu, jde taky o nějaký druh experimentu?

Růžová není přece žádný experiment, je to jenom barva. Mám nejraději bledě modrou – barvu nebe, svobody a odvahy, ale v ateliéru jsem se rozhodl pro růžovou, protože jsem zimomřivý a obával jsem se, že pod střechou by mi od modré bylo zima. Jsem asi fakt srab.

 

S jakými materiály pracujete nejraději?

To asi není zrovna rozumná otázka na designéra. Každý produkt má svůj charakter, logiku výroby a technologie; a tato hlediska musíte brát v úvahu. Nemohu přeci upřednostnit nějaký materiál, protože ho mám rád.

Jste absolventem architektury (VŠUP) a designu nábytku (Royal College of Art). Nábytkový design jste studoval v Londýně. Nelákalo Vás tam zůstat?

Po pravdě řečeno, lákalo. Měl jsem ale ženu a malého syna v Praze a tenkrát nebylo možné, aby vycestovali za mnou. Když tuto situaci hodnotím s odstupem času, tak nelituji, protože vnímám i jiné hodnoty v životě než je profesní sláva a prosazení se v oboru. Důležité pro mě je, že mohu pracovat na projektech, jež mě baví, a žiju ve svobodné zemi, a nikdo mi nebrání v prosazování vlastních vizí.

Největší brzdou je obvykle člověk sám. Jak už jsem mnohokrát řekl, důležité je pro mne finální dílo, výsledek jako konstanta, který se nevztahuje k momentálním podmínkám, ty jsou vždycky nepříznivé.

Samozřejmě, trápí mě naše politická scéna, čecháčkovská malost a vypočítavost ve vztahu k Evropské unii. Štve mě populismus našich stranických elit, které v zájmu jakéhosi blahobytu pro občany dokážou být servilní i k národu, který nás více jak 20 let okupoval. Jako bychom neměli žádnou hrdost. Za tyto naše předpodělané politiky a prezidenty se stydím.

⇑ Objekt Strom (vlevo) a Vesmír (vpravo) ve Světě techniky v Ostravě. Zdroj: prof. Jiří Pelcl.

 

V ateliéru pracujeme na několika zakázkách zároveň, na stolech (tedy spíše na monitorech) jsou návrhy pro různé firmy – nábytek, sklo, produkty z plastu a také hospoda na vesnici (to mě bude bavit asi více než nějaká „nóbl“ kavárna v Praze). Pracovat na více projektech zároveň je nutnost, protože cesta od návrhu po realizaci ve výrobě je dlouhá, nastávají prodlevy, skluzy. Není to tak, že až se jeden projekt dokončí, začne se další. Jednotlivé zakázky se překrývají, což je náročné na soustředění. Ideální rytmus práce neexistuje.

 

⇒ Váza Ancient, kolekce Luxury Dwelling, nominace na cenu Czech Grand Design 2011. Zdroj: prof. Jiří Pelcl.

váza ANCIENT_photo_K_Hrabetova

 

Autor: Martina Neoralová

0

Přidat komentář

Upozornit na
avatar
wpDiscuz