O průmyslovém designu s…

Akad. soch. VOJTĚCH ANDERLE (V. A.)

Akad. soch. RADEK KRCHA (R. K.)

MgA. IVAN PECHÁČEK (I. P.)

 

Moje první otázka je směřována na Olomouc. Kdy jste naposledy navštívili hanáckou metropoli Olomouc?

V. A.: Snad před třemi lety, ale téměř každý rok Olomoucí projíždím.

R. K.: Já, protože tam mám nějaké aktivity, tak se v Olomouci objevuji poměrně často. No, často. Jednou za půl roku.

I. P.: Odhaduji to na dva roky zpět, pokud mluvím o zážitkovém poznávání. Projíždění městem, nebo přijímací řízení mých dětí na školu nepočítám.

Uherské_Hradiště,_SUPŠ (1)

Jak jste Olomouc vnímali při Vaší poslední návštěvě, co na Vás nejvíce zapůsobilo?

R. K.: Vzhledem k tomu, že Olomouc navštěvuji, mě v posledních letech překvapila. Původně jsem měl o tomto městě jiné představy, působilo na mne poměrně ošuměle a neupraveně. Zejména fasády domů byly nevzhledné. Musím říci, že celkový dojem se hodně zlepšil, hlavně centrum města činí z Olomouce krásné místo.

V. A.: Určitě centrum, hlavně olomoucká náměstí a památné, historické budovy, které jsou zrestaurované a upravené. V podstatě mám stejný názor jako můj kolega.

I. P.: I přes občasné odpadnutí části fasád je Olomouc stále více a více učesaná. Potěšil mne počet  živých kavárniček a hospůdek, pro turistu, zajímavě rozložených i v nejmenších koutech uliček starého města. Emoční zážitek jsem si odnesl z těsné blízkosti zvonů a jejich tónů  ve zvonici svatého Václava. Myslím, že i pro studenty zdejších škol je město přátelské.

 

 

vana

 

Máte nějakého oblíbeného umělce nebo dílo (Jestli ano, proč)?

V. A.: Nemůžu přímo říct, že bych někoho preferoval.

R. K.: Já také ne. Výtvarníků, designérů a architektů je dnes mnoho. Pokud chce člověk dělat design, tak by měl mít přehled také o módě, architektuře, protože veškerá tato odvětví slouží jako inspirační zdroje, které jsou pro umělcovu tvorbu velmi důležité.

I. P.: Vyjmenovat na malé ploše rozhovoru mé  oblíbené autory nebo jejich díla není prakticky možné. Mou nejoblíbenější činností, již od prenatálního vývoje, je časově neomezený pobyt v horké vaně! Vždy se zajímavou četbou.

 

Jak jste se k umění dostali? Chtěli jste se od malička stát umělcem nebo jste se k Vaší současné profesi dostali zcela náhodou?

V. A.: Asi ve třetí, čtvrté třídě základní školy si paní učitelka všimla, že slušně kreslím, maluju a modeluju. Doporučila mým rodičům navštěvování “lidušky” – Lidové školy umění, jak se tehdy základní umělecké školy jmenovaly. Už tehdy jsem měl oblíbeného koníčka – modelářství, vyráběl jsem modely aut, lodí a hlavně letadel. Bavilo mě řešit technické problémy s tím spojené. No a na konci deváté třídy, při rozhodování na jaké střední škole pokračovat, jsem se dozvěděl o existenci oboru tvarování strojů a nástrojů na UMPRUM v Uherském Hradišti, který tehdy vedl profesor Miroslav Klíma. Po absolvování tohoto oboru se mi podařilo dostat se dál, a pokračovat tak ve studiu designu na Katedře tvarování strojů a nástrojů ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, u profesora Zdeňka Kováře. Náhoda to určitě nebyla.

R. K.: Již jako kluka mě bavilo kreslení aut, lodí a letadel, a proto jsem se v patnácti letech přihlásil na UMPRUM, obor design. Byl jsem přijat a během studia mě tento obor zaujal natolik, že mě později začal živit.

I. P.: Jako kluk jsem chtěl být filmovým režisérem a poté kreslířem válečných komiksů. Kreslit každý den bylo možné  jen v jediné škole ve městě. A navíc kreativně, bez matematiky a chemie. Ve čtrnácti letech to tedy byla jasná volba, které nelituji dodnes!

 

Zpět k Vám. Můžete našim čtenářům přiblížit odvětví průmyslového designu, kterým se zabýváte a Vaši tvorbu? Případně i ateliér průmyslového designu a samotnou Střední uměleckoprůmyslovou školu (dále jen UMPRUM) v Uherském Hradišti. 

V. A.: Co se týče tvorby, nemůžu říci, že se jedná přímo o tvorbu. Spíše hovořím o oblasti spolupráce na vývoji určitých věcí nebo výrobků. Moje specializace je více méně dána spoluprací s velkou českou firmou, která vyrábí zbraně. Samozřejmě nejen zbraně vojenské, ale i sportovní a lovecké. Díky této možnosti kooperace jsem se dostal do bližšího kontaktu s designem zbraní. Řekl bych, že zájem o design zbraní vzešel až ze spolupráce s touto firmou, a tak se zrodila má užší specializace. Sám jsem se musel vcítit do problematiky zbraní, pídit po tom, jak se ovládají i jak se z nich střílí. Řekl bych, že odvětví průmyslového designu, kterým se v danou chvíli zabýváte, přináší nabídka nějaké pracovní možnosti nebo spolupráce. Čili není to tak, že bych si sám vybral tento obor designu.

R. K.: Moje činnost spočívá v  interiérové tvorbě, která mi celkem sedí. Vybral jsem si ji sám, v době, kdy jsem budoval své bydlení. A tak mě pozvolně interiérový design začal i živit. Dnes spolupracuji s firmou, která má špičkové truhlářské vybavení a musím říci, že mě tato činnost celkem uspokojuje. Pokud mám práce až nad hlavu, tak si pro potěšení navrhnu design autíčka, protože letadla a auta byla vždy moje srdcová záležitost.

I. P.: I přes přirozenou různorodost řešených projektů u mne dominuje, množstvím i dlouholetou spoluprací, především design sanitární techniky. Dlouhodobě spolupracuji s českým výrobcem na vývoji široké řady jeho výrobků, od menších umyvadel, kolekcí van a boxů až po SPA bazény. Atelier designu na SUPŠ v Uh. Hradišti má odbornou letitou tradici, stejně, jako samotná výtvarná škola, která je v Uherském Hradišti svobodomyslným ostrovem již od roku 1952.

teiko-pr-2

zbraně

92 new-05-600

Každý umělec si ke svému dílu vybuduje určitý vztah, některá díla jsou jeho oblíbená jiné zase méně. Máte i Vy své „favority“?

R. K.: Myslím si, že každý se během života nějak vyvíjí, bez toho by se umělec jen těžko posunul dál. Konkrétně u mé osoby, platí to ovšem i obecně, si tvorba prošla strnitou cestou. V současné době mi vyhovuje minimalismus, je pro mne velmi příjemný.

V. A.: Ještě zazněla jedna otázka, zda máš nějaký oblíbený projekt! (pan Anderle na pana Krchu)

R. K.: Svůj oblíbený projekt? Myslím, že ne.

V. A.: Když si vzpomenu, tak mezi můj oblíbený projekt patří spolupráce s Tatrou Kopřivnice, která trvala několik let. Ta měla spojitost s mou diplomovou prací z vysoké školy, jednalo se o projekt automobilu Tatra 615. Zpětně můžu konstatovat, že se rozhodně nejednalo o ideál automobilového designu, ale firma Tatra mi na základě těchto výsledků nabídla spolupráci, která trvala až do roku 1990. Mou srdeční záležitostí jsou však zbraně, na které jsem se později specializoval. V této oblasti mi také byla nabídnuta spolupráce s českou zbrojovnou na samonabíjecí pistole. Tehdy se jednalo o projekt, který zahrnoval použití plastového materiálu. Řekněme, že v té době to byla v Evropě, a možná i na světě, jedna z prvních pistolí, která používala plast na základní tělo pistole i její funkční částí. Tento projekt byl oceňován z hlediska ergonomie i z hlediska designu. Dokonce jsem si tuto pistoli posléze koupil (nedostal jsem ji darem). Koupil jsem si ji a mám ji doma dodnes, je to památka, přesto že to je zbraň obraná nikoli lovecká ani sportovní.

R. K.: No, kdybych se měl ještě vrátit k tomu, co je mou srdcovou záležitostí v oblasti designu, tak rozhodně auťáky, bezesporu, to mě bude provázet až do konce života.

I. P.: Ohlédnutím zpět si cením nejvíce takových projektů, ve kterých nedošlo k zásadní kolizi vize autora a objednavatele, ba naopak byla nalezena společná řeč.

Jste absolventy pražské VŠUP (Vysoká škola umělecko-průmyslová) mimo jiné i uherskohradišťské UMPRUM. Jaké byly Vaše první bezprostřední pocity, když jste se po několika letech vraceli do Uherského Hradiště? Cítili jste nostalgii nebo spíše obavy, protože jste absolventy této školy a někteří z Vašich tehdejší pedagogů se najednou stali vašimi kolegy?

V. A.: Jak na to zavzpomínat? Uherskohradišťská UMPRUM v každém studentu zanechá výraznou stopu.  Vždy se jednalo o místo s vlastní atmosférou, svébytností a náplní. Myslím, že většina z nás zde studovala ráda. Po přechodu na vysokou školu jsem prohluboval své znalosti v oboru, které jsem následně zúročil. Poté přišla léta, kdy jsem dostával různé nabídky, mezi nimiž byla také možnost vyučovat v Uherském Hradišti na střední škole. Návrat do důvěrně známého prostředí jsem nevnímal negativně. Člověk se svým způsobem vrátil domů, přišel do prostředí a mezi lidi, které důvěrně znal. Právě tito lidé a další pedagogové mě zasvětili do problematiky učitelství, které pro mě bylo nové. Když jsem byl na „volné noze“, má práce probíhala samostatně a nyní jsem se musel naučit umění spolupráce. Pedagogové mi předávali své zkušenosti, zasvětili mě do problematiky pedagogiky a díky nim jsem mohl své poznatky předávat studentům.

R. K.: Nemám k tomu co dodat, jsme spolužáci z vysoké školy a plně se ztotožňuji s názory kolegy. Také jsem 20 let pracoval „na volné noze“ a až poté šel vyučovat.

I. P.: Uběhlo patnáct let, než jsem se velkým obloukem vrátil  zpět do školy jako pedagog. Vizuální změny byly nepatrné, sbor kompaktní a z velké části stále původní. Studentky a studenti se zjevem a přístupem podobali mým dávným spolužákům. Dokonce i škola voněla tak, jak jsem si ji jako absolvent pamatoval. Nostalgie znemožnila všechny obavy. Popisuji samozřejmě pocity, které jsem zažíval v roce 1999.

auto1

auto

Jak s odstupem let vzpomínáte na Vaše středoškolské a vysokoškolské pedagogy: profesora akad. soch. Miroslava Klímu (*1930), profesora Pavla Škarku (nar. 1942/1943) či nestora českého průmyslového designu profesora Zdeňka Kováře (1917-2004)? Byli pro Vás inspirací nebo jste si spíš časem vytvořili svůj osobní přístup k řešení průmyslového designu?

R. K.: Člověk by byl špatný výtvarník a designér, pokud by si nenašel nějaký styl a názor. Kdyby to tak nebylo, tak by byl svět dost nudný. Je dobře, že nemáme všichni stejné názory a pohledy na kumšt, jako je například design. Pro mě představoval velkou personu pan profesor Kovář, přestože byl v mnoha ohledech svůj, takový bručoun, ale přesto osobnost.

V. A.: Já bych každopádně dodal, že v průmyslovém designu existují zásady, které mají platnost i v současné době. Tudíž základní principy v průmyslovém designu přetrvávají. Nezáleží na tom, zda se jedná o design současnosti nebo starý 20, 50 let. Design je specifickou výtvarnou disciplínou, jež spojuje určité požadavky, které jsou jasně dány. Existují zásady, které designér nebo průmyslový výtvarník musí respektovat, ať už jsou to záležitosti schopnosti výroby, technologie výroby, ergonomie, nebo funkčnost daného výrobku. Mezi zásadní a základní vlastnost, kterou musí výrobek dále splňovat je jeho estetické a výtvarné působení na okolí.

I. P.: Občas si na ně vzpomenu a zároveň si kladu otázku, jak by asi pedagogicky reagovali na současnou realitu. Pan Škarka, který je stále činným pedagogem designu by mi snad na některé otázky jistě odpověděl.

 

Jako absolventka Vašeho ateliéru, průmyslového designu, a studentka olomoucké Katedry dějin umění bych se Vás chtěla zeptat na vztah k dějinám umění? Je to Vaše hobby, inspirace nebo prostě jen neodmyslitelná součást umělecké sféry?

V. A.: Dějiny umění jsou jednoznačně součástí naší profese. Člověk, který pracuje nebo vyučuje v tomto oboru, by měl mít alespoň základní povědomí o tom, co se v dějinách, zejména průmyslového výtvarnictví, odehrálo; jaké vývojové tendence a směry protkly historii. Historie nás může jedině poučit a je velkým zdrojem inspirace. Mnohdy se podobně chová i móda. Často se opakují tendence, které se už jednou představily (slohy, směry…), avšak jsou obohacené o nové poznatky (jako třeba technologie), nebo o nové vědní obory. Vývoj tak pokračuje dál, na základě již objevených poznatků.

R. K.: Pan kolega mi sebral veškeré myšlenky. Přesně tak, o dějinách umění by měl mít každý výtvarník přehled, jelikož je to obrovský zdroj inspirace. Pokud něco vzniklo například v 18. století, proč by nás to v dnešní době nemohlo inspirovat? Zároveň by měl výtvarník mít určité povědomí o tom, co tady již bylo, aby měl nějaké vize do budoucna, obzvláště v designu.

I. P.: Člověk jako já,  je to dáno i přibývajícím věkem, vnímá věci intenzivněji. Patrně také proto s přibývajícími lety sílí můj zájem o umění našich předků, o historii a dějiny. Jako pedagog mám možnost cestovat a poznávat historii společně se studenty a jako otec plánovat své rodině poněkud jednostranně zaměřené prázdniny.

 

Vaši studenti se už několik let pravidelně účastní mnohých výtvarných soutěží. Mezi které patří i mezinárodní soutěž Mladý obal, na které se Vašemu ateliéru v posledních letech dařilo a přineslo hned několik úspěchů. Jaké jsou Vaše ambice letos?

V. A.: Vzhledem k výsledkům, které nyní máme za sebou, v rámci účasti na mezinárodní soutěži Junior Design Fest 2014 v Bratislavě na Slovensku, kde jsme dopadli velmi špatně, získali jsme pouze jediné čestné uznání, a to v rámci oboru oděv, jsem velmi pesimistický. Další nemilá zpráva přišla s návratem našeho pana ředitele z Plzně, kde se naše škola opět neumístila. Díky těmto neúspěchům přistupuji k mezinárodní soutěži Mladý obal spíše skepticky, vždy je to sázka do loterie.

R. K.: Je to přesně tak, protože někdy se i takové věci, které my tady neoceníme, stávají vítěznými. Komise, která v soutěži hodnotí, má odlišný pohled a jiný názor, a tak to v životě chodí.

I. P.: Úspěch v mezinárodní soutěži obalového designu závisí na několika faktorech. Prvním je vstřícné přijetí soutěžního tématu studenty, vzájemná energie a kreativita v atelieru, řemeslná zručnost tvůrců a vstřícná porota. Faktory se v minulých ročnících úspěšně potkávaly. Přeji i letos studentům ocenění jejich soutěžních prací,  je to dobrá motivace pro všechny.

Autor: Martina Neoralová

0

Přidat komentář

Upozornit na
avatar
wpDiscuz