Publikační a propagační činnost skupiny Osma

Generace nastupující v prvním desetiletí 20. století se v mnohém vymezovala od té předchozí. Umělci již nechtěli hledat ryzí české (slovanské) umění v rámci vlastní historie, místo toho toužili po poznání umění evropského; zvláště po té, co se velká část rozhodla ukončit či alespoň přerušit studia na půdě pražské akademie. Nejrazantněji se projevovali členové budoucí skupiny Osma. Navazování kontaktů s Evropou se uskutečňovalo hlavně při jejich cestách do zahraničí (např. do Německa, Francie, ale i Itálie a Holandska) a také v rámci významných výstav jako byla ta Augusta Rodina v roce 1902 nebo Edwarda Muncha v roce 1905.

 

Nastupující generace českých umělců se v prvních letech 20. století přibližovala evropskému modernímu umění a společnosti nejenom skrze své studijní pobyty, cesty a výstavy. Důležitou roli v tomto nelehkém úkolu postavit české umění na úroveň evropského hrála také literární, především tedy publikační činnost. Domácí umělci v prvé řadě reflektovali dění, události a významné osobnosti evropské moderny, jako příklad lze zmínit například Fillův článek o Edvardu Munchovi a Honoré Daumierovi, nebo Kubištův článek o Paulu Cézannovi či Špálův o skupině fauvistů. Češi jak kritizovali zahraniční výstavy, tak psali o samotných umělcích a jejich dílech. Dále pak také o tom, co je inspirovalo, což je cenný dokument jejich vlastního uvažování a přístupu k tvorbě.

predmet_13_07

⇑ Willy Nowak, Portrét Maxe Broda, 1911–1912 (dostupné na http://c.jewishmuseum.cz/files/Products/product_110/predmet_13_07.jpg)

Číst dál

0

Sibiu a luteránská katedrála Panny Marie

Sibiu leží v Rumunsku a zároveň tvoří součást historické země Sedmihradsko. Město bylo založené německými kolonisty a svůj středoevropský ráz si do určité míry zachovalo dodnes. Díky tomu, že v minulosti představovalo důležité centrum obchodu, může se dnes město pyšnit zajímavou a bohatou architekturou, ve které se propojují německé a rumunské prvky. Jako příklad lze uvést luteránskou katedrálu Panny Marie nedaleko hlavního náměstí.

 

 

Historie středověkého Sibiu započala, když uherský král Géza II. pozval do země saské kolonisty, kteří se zde měli věnovat především hutnictví. Osídlili oblast zvanou Sedmihradsko, nebo Transylvánie chcete-li, a založili zde sedm velkých měst. Jedním z nich bylo i Sibiu. První zmínka o městě v písemných pramenech pochází z roku 1191, ve kterém papež Celestýn III. potvrdil Sasům v Sedmihradsku svobodu jejich náboženské obci s centrem v Sibiu. Zmiňovaný dokument v podstatě ponechával Sasům takové církevní uspořádání, jaké si vytvořili po příchodu do země. Vhodné je zmínit i etnické Rumuny, žijící na jihu Sedmihradska, kteří se významně uplatnili například v bojích proti městu Vidin, jež leží na hranicích dnešního Bulharska.

Číst dál

0

Barcelonská katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie

 

Každý, kdo se vydá na cestu do Barcelony, chce vidět především kostel Sagrada Familia od světoznámého španělského architekta Antonia Gaudího. Pokud vás ovšem nadchne spíše středověká architektura a umění, neměli byste vynechat návštěvu tzv. Barri Gótic neboli gotické čtvrti. V této části se, kromě množství jiných památek, nachází sídlo barcelonského arcibiskupa, katedrála sv. Kříže a sv. Eulálie (katalánsky: Catedral de la Santa Creu i Santa Eulália), jejíž vznik se datuje do období 13. až 15. století. [1]

Barri Gótic v sobě skrývá neskutečně středověkou atmosféru. Člověk má pocit, jakoby se vrátil v čase a připadá mu až neuvěřitelné, kolik staveb se zde z tohoto období zachovalo. Tento dojem je naprosto oprávněný, neboť čtvrť Barri Gótic vznikla sice prakticky celá ve 20. století, zato na středověkých fragmentech. Nápad vystavět Barri Gótic se objevil již v 19. století, nicméně byl realizován až ve 20. století, kdy se vyhrotila situace okolo katalánského nacionalismu, která si žádala katalánskou stavební tradici založenou na mínění, že středověk byl pro Barcelonu obdobím největšího rozkvětu. Projekt se rozvinul po dvou etapách anti-katalánských diktatur ve 2. čtvrtině 20. století. Výstavba Barri Gótic ukazuje schopnost architektury vystihnout minulost a identitu prostředí, udržuje si formální souvislosti závislé na čase, který se odehrál mezi jejím vznikem, závěrečným dokončením a proměnlivou ideologií doby.

2

2. Pohled na nedokončené průčelí, 1887. Reprofoto: Joan GANAU, Invention and Authenticity in Barcelona’s Barri Gótic, Future Anterior: Journal of Historic Preservation, History, Theory, and Criticism, 2006, č. 2, s. 13

Číst dál

0

Hrad Korvín

 

V rumunské Hunedoaře, malém městě v podhůří jižních Karpat, se nachází hrad Korvín. Jak již název napovídá, jeho zakladateli byli členové rodiny českého krále Matyáše Hunyadiho, v našem prostředí dobře známého jako Matyáš Korvín. Nejen díky jeho osobnosti má hrad i město mnoho vazeb na střední Evropu. Byl také významným střediskem politického života v 15. století. V 17. století hrad sice prošel řadou změn, to mu ale neubralo na respektu, který ve svých dobyvatelích vzbuzoval. Postupem času však hrady začaly ustupovat ze scény válečných konfliktů a nejinak tomu bylo i v případě Korvínu. Úpadek hradu ještě umocnil požár v 19. století, ale posléze byl znovu opraven a zpřístupněn veřejnosti.

Na kopci nad Hunedoarou stála pevnost již na počátku 2. tisíciletí. Tehdy se však jednalo o stavbu pouze z hlíny a ze dřeva. Zhruba od stejné doby byla Hunedoara součástí Uherského království, a tak ji mohl roku 1409 Zikmund Lucemburský věnovat Vojku Hunyadimu, pomaďarštěnému Rumunovi a dědovi Matyáše Korvína. V té době se Hunedoara ještě jmenovala Vajnahunyad; od tohoto názvu se také odvozuje rodové jméno Hunyadi. Jméno Korvín začal používat až kronikář Matyáše Korvína, který ho odvodil od černého havrana, jehož má rodina Hunyadi ve znaku (lat. corvus = havran). Ostatním členům rodiny se tak začalo říkat až zpětně. Hrad, který se v době Vojka Hunyadiho tyčil nad městem, měl kamenné 1,5 – 2 metry tlusté zdi, doplněné ochozem s cimbuřím a malými branami pro pěší. 

img_20160915_134909

Hrad Korvín, Hunedoara, Rumunsko. Foto: archiv autora

Číst dál

0

Evangeliář Jana z Opavy a pražská iluminátorská dílna

 

Pokud půjdete na první velkou česko-bavorskou zemskou výstavu Císař Karel IV. 1316–2016, zajisté si všimnete velkého množství vystavených rukopisů. Je až nevídané, v jak vysokém počtu se zde rukopisná díla nacházejí. Najdeme zde na pětadvacet knih a faksimilií představující naprosté skvosty své doby – Modlitební knihu Bony Lucemburské (1349), Bibli Jeana de Sy (1355–1356), Liber Viaticus Jana ze Středy (1355–1360) či Evangeliář Jana z Opavy (1368), kterému je na výstavě věnována značná pozornost.

Číst dál

0

Mino da Fiesole a jeho sochy v katedrále sv. Václava v Olomouci

 

 

Navštívíme-li katedrálu sv. Václava v Olomouci, může nás překvapit mříž oddělující prostor presbytáře od hlavní lodi. Za touto mříží, v samém závěru chrámu, se nachází hlavní oltář, k němuž se lze přiblížit jen ve společnosti průvodce nebo během mše. Součást tohoto oltáře tvoří rovněž čtyři mužské postavy stojící v poněkud strnulých pózách pod novogotickými baldachýny. Jedná se o renesanční sochy čtyř východních církevních Otců s velmi zajímavou historií, kterou se tato studie pokusí ozřejmit.

Mino de Fiesole, sochy východních církevních Otců, 1461–1463, mramor, výška 125 cm, katedrála sv. Václava v Olomouci, hlavní oltář. Foto: http://katedralaolomouc.cz/Fotogalerie

3/ Mino de Fiesole, sochy východních církevních Otců, 1461–1463, mramor, výška 125 cm, katedrála sv. Václava v Olomouci, hlavní oltář. Foto: http://katedralaolomouc.cz/Fotogalerie

Číst dál

0

Zapomenutá perla severních Čech: bývalý klášter v Roudnici nad Labem

 

Severní Čechy potřebují obnovit nejen svoji krajinu, kterou poznamenal těžký průmysl, ale i komunitní život hendikepovaný nepříznivými sociálními podmínkami. Jedním z míst, kde se o to snaží, je bývalý augustiniánský klášter v Roudnici nad Labem. Bohatá historie kláštera a jeho zajímavá architektura kontrastují s jeho současným stavem, kdy je v provozu pouze fara při kostele Narození Panny Marie, zatímco prostory kláštera teprve pomalu ožívají kulturním životem díky projektům, jako Klášterní klub, který funguje na dobrovolné bázi.

Roudnice nad Labem, ambit bývalého kláštera augustiniánů kanovníků, kolem 1340. Foto: Václav Podlešák

Roudnice nad Labem, ambit bývalého kláštera augustiniánů kanovníků, kolem 1340. Foto: Václav Podlešák

Číst dál

0

Post-internet Art and the Time-Complex

Following the recently published discussions between Suhail Malik and Armen Avanessian, this article tries to locate evidence of the effect that they describe as detemporalisation in Contemporary Art. With specific reference to recent Post-internet artists we can use their speculative notion of the Time-Complex to begin finding the shortcomings of recent art trends, and how they might be addressed in the future.

V návaznosti na nedávno publikované diskuze mezi Suhail Malikem a Armen Avanessianem se tento článek snaží potvrdit existenci efektu, který popisují jako detemporalizace v současném umění. Se zvláštním přihlédnutí k tvorbě současných post-internetových umělců můžeme jejich spekulativní představu o "časovém komplexu" (Time-Complex) využít k postupnému odhalování nedostatků recentních uměleckých trendů, a také toho, jak na ně bude nazírat budoucnost. 

Číst dál

0

Návrat do Parmy

 

Některým obrazům se dostalo za jejich existenci neočekávaných cest, mezi takové patří i Madona se svatým Jeronýmem od  Correggia. Tato malba si dnes spokojeně visí na důstojném místě v Národní galerii v Parmě. Ne vždy tomu tak bylo, v roce 1796 jej odcizila francouzská armáda a přivezla Napoleonovi do Paříže. V letošním roce slaví obraz 250 let od chvíle, kdy jej zakoupil parmský vévoda Filip I., syn španělského krále Filipa V. a zeť francouzského krále.

 

Všem milovníkům umění je jistě dobře známé dílo, Madona se svatým Jeronýmem (kolem 1528, olej na plátně, Galleria Nazionale, Parma), v originále „Madonna di San Gerolamo“, z dílny proslulého renesančního italského mistra Antonia da Correggia (1489–1534), zachycuje Pannu Marii s dítětem, sv. Jeronýmem, Máří Magdalénou, sv. Janem Křtitelem a andělem.  Zajímavostí je, že kromě několika kopií obrazu existuje i malý olejový „náčrtek“ obrazu, který je snad hrubou přípravnou skicou samotného Correggia, jímž je signován a nese dataci z prosince roku 1524, dnes je umístěný v Mantově.

Parmská Národní galerie / Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Národní galerie v Parmě. Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Číst dál

0

100letý alabastrový svatební dort

Mnoho světoznámých staveb v letošním roce oslavilo svá kulatá jubilea. Patří mezi ně např. versailleský Zrcadlový sál „Galerie des Glaces“ (1684), Jenský most „Pont d'Iéna“ (1814), kostel Sv. Alfege v Greenwichi (1714). V neposlední řadě je letošním jubilantem i pařížský „alabastrový svatební dort“, který v letošním roce oslavil krásných 100 let od svého dokončení.

 

Zmiňovaným 83 metrů vysokým „alabastrovým svatebním dortem“ není nic jiného než proslulá bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nebo chceme-li v originále Basilique du Sacré-Cœur v pařížské čtvrti Montmartre. Autorem jednoho z monumentu města nad Seinou je francouzský architekt Paul Abadie (1812–1884).

 

Stavbu katolického kostela na vrcholku Montmartru, nejvyšším bodě Paříže, odhlasovalo Národní shromáždění v roce 1873. Finance na stavbu měly pocházet z veřejných sbírek. Ještě toho roku se konalo výběrové řízení na post architekta stavby. Požadavek zněl: katolický kostel s kryptou a monumentální sochou stojící před stavbou, to vše mělo stát 7 milionů franků. Zájem architektů byl obrovský, sešlo se celkem 78 projektů, účastnilo se dokonce i šest nositelů stipendia Prix de Rome.

-

Paul Abadie, bazilika Sacré-Coeur, 1875-1914, Paříž. Foto: archiv autora.

Číst dál

0